Mám rád vaření i náš tým

Beru věci tak, jak přicházejí

Robert začínal jako typický domácí kuchař – baví ho všechno, co se týká jídla. Do profesionální kuchyně se poprvé podíval v jedné vesnici u italského Bergama, pak pracoval v pražské pekárně na nočních směnách.

„Asi po roce jsem chtěl zkusit něco jiného a náhodou jsem se dostal ke krupiérským kurzům. Absolvoval jsem je a stal se krupiérem, přestože jsem na změnu pomýšlel hlavně proto, abych nemusel pracovat v noci. Ale dalo se to přežít, zůstal jsem u toho dvanáct let,“ směje se Robert. Jenže pak mu začala chybět parta a práce v kolektivu.

Baví mě různorodost lidí v kuchyni

Narazil na stránky Zapojse, poslal do Ambiente životopis a sešel se s Hankou Smítalovou z HR. Za chvílí už stál v kuchyni v Dlouhé na zkoušce. Jak vzpomíná na své začátky? „První dny to byl stres. Byl jsem zvyklý vařit doma, ale příprava jídla v tak obrovském množství pro mě byla novinka. Naštěstí jsem kolem sebe měl lidi, kteří mi vždycky pomohli, i když měli své práce dost. Ulehčil mi to i šéfkuchař Libor Baďura. Zpočátku mi svěřoval méně náročné úkoly, abych se rozkoukal,“ vypráví Robert.

Dneska už je v kuchyni jako doma – na starost má hlavně přílohy k hotovým jídlům. „Kromě vaření mám rád náš tým. Lidi jsou tu féroví, temperamentní, a hlavně otevření. Každý je jiný a mě tahle různorodost baví,“ odpovídá Robert na otázku, čeho si v práci cení nejvíc.

Příprava příloh může na pohled vypadat jako stereotypní práce, ve které není prostor pro fantazii. Robert na to však má svůj svérázný názor: „Práci v kuchyni bych přirovnal k hraní v kapele. Muzikanti taky hrají pořád dokola stejné písničky, ale neomrzí je to, protože publikum je pokaždé jiné. Stejně to mám s prací v kuchyni – každý den je pro mě jiný, i když musím brambory uvařit pokaždé stejně,“ vysvětluje Robert, proč ho práce pořád baví.